Základní principy „strukturovaného učení“


Základní principy jsou tyto:

1) Individuální přístup
2) Strukturalizace, vizualizace v prostoru a času


Ad 1) Individuální přístup:

Všechny děti s autismem se od sebe nějakým způsobem liší. Rozdíly jsou v mentální úrovni, v různé míře a četnosti výskytu autistických symptomů, v rozdílné úrovni percepce, způsobu komunikace, osobnostních vlastností, v odlišné schopnosti koncentrace a podobně. Také se liší jejich rodinné zázemí, socioekonomické parametry rodiny apod.

Z čeho vycházíme: každý člověk s autismem je jiný, každý má své vlastní priority, schopnosti, možnosti i jejich hranice Z hlediska individuálního přístupu je zapotřebí:

- zjistit úroveň jednotlivých vývojových oblastí dítěte (většinou na základě psychologického, speciálně pedagogického, psychiatrického aj. vyšetření), intelekt většinou předurčuje typ školského zařazení,
- zvolit vhodný typ, systém komunikace podle stupně kognitivních schopností i konkrétních řečových schopností (od komunikace skrz konkrétní předměty, přes komunikaci pomocí fotografií či piktogramů až k mluvené či psané formě)
- vytvořit vhodné pracovní místo a strukturovat prostředí
- lze sestavit IVP (individuální, výchovně vzdělávací plán - především u individuálně integrovaných)
- v případě potřeby zvolit na základě analýzy problémového chování, vhodné strategie jejich řešení.


Ad 2) Strukturalizace, vizualizace:


Struktura prostoru, jeho uspořádání - pomáhá, autistickému jedinci v prostorové orientaci a dává mu tak „jistotu pevného bodu“, odpověď na otázku kde? Struktura tak nabízí "jistotu" tím, že vytváří předvídatelná spojení mezi místy, činnostmi a chováním.

Struktura času – většinou formou vytvoření vizualizovaného denního programu, časového rozvrhu, umožňuje člověku s autismem předvídat události, čas se tak stává konkrétní – odpověď na otázku kdy?


Struktura pracovního programu v prostoru a času:

Využití krabic s vnitřní strukturou, rozdělení činnosti s vizualizací jednotlivých kroků (procesuální vizualizace), rozdělení pracovních sešitů s úkoly pro děti s více a vysocefunkčním autismem a podobně.

Při sestavování procesuálního schématu je zapotřebí analyticky rozpracovat úkol na elementární kroky a vytvořit schéma po sobě následujících činností, které vedou k cíli. Například k čistění zubů, uvaření polévky nebo kávy, je zapotřebí vizualizovat až deset kroků. Postupem času, při zautomatizování činností je možné položky redukovat, schéma zjednodušit. Většina lidí s autismem potřebuje alespoň základní schéma k provádění složitějších úkolů. Pokud člověk s autismem nemá schéma činnosti k dispozici, může se chovat jako člověk, který ztratil paměť, který je dezorientovaný, nesoustředěný nebo neukázněný.

Strukturu času a prostoru využíváme všichni, všem nám to ulehčuje život, jinak by byl chaos (máme své denní programy v čase a prostoru – doma v práci, vykonáváme činnosti na určitých místech, v určitý čas, některé práce děláme podle návodu – recepty, návod k použití přístroje, plán cesty při jízdě autem atd.). Autistickému jedinci často pomáhá, když je struktura v čase a prostoru pevnější, vícekroková, zřetelnější i vizuálně. Strukturování času a prostoru není cílem, ale prostředkem k dosažení cíle, proto ho užíváme tam, kde to pomáhá a kde to jinak nefunguje a cílem je postupně ubírat až na naši běžnou (a individuální) normu. Nízkofunkčním jedincům pomáhá, vysocefunkčním ulevuje.

Jak správně vytvořit strukturované prostředí (doma, ve škole):


- vytyčit si místa, případně vymezit čas pro jednotlivé důležité činnosti během dne (stůl pro individuální
práci s dítětem, jídelní stůl, prostor pro volnou hru, prostor pro odpočinek apod.)
- vyčleněná místa pro konkrétní činnosti pokud možno nepřemísťovat
- pokud možno, neprovádět jinou činnost na místě, které pro ni není vyčleněno (např. nejíst u pracovního
stolu)
- pokusit se jasně vymezit hranice mezi jednotlivými místy (pomoci paravánů, barevných koberců,
barevných pásek na zemi apod.) - nápadně a jasně vymezené hranice pomáhají dětem s autismem
rozpoznat, kde je místo určené ke konkrétnímu úkolu, kde začíná a kde končí
- prostor pro výuku by měl být pohodlný, bez rozptylujících podnětů (bez hluku, bez více vizuálních
podnětů…), v domácím prostředí to může být pracovní stůl v dětském pokoji, ve škole pracovní kóje
někde u stěny, oddělená od okolního prostoru například paravánem, či policemi
- pokud je dítě neklidné a často z místa odbíhá, umístíme pracovní stůl na šikmo v rohu místnosti a dítě
posadíme do prostoru mezi stolem a zdí
- k individuální či samostatné práci postačí jednoduchý pracovní stůl (spíše s delší pracovní deskou pro
krabicový systém)
- systém zleva doprava - na levé straně stolu jsou za sebou krabice s úkoly, které mají být vykonány, na
pravou stranu stolu se odkládají již splněné úkoly (u leváků lze opačně – je vhodné odzkoušet, co jim více
vyhovuje)


Více se to využívá u málo nebo nízkofunkčních jedinců s autismem.

 


Vizualizace (zviditelnění):


Většina lidí používá diář, kalendář a hodinky, aby se abstraktní pojem času zviditelnil. Stejně tak lidé s
autismem se potřebují orientovat v čase, potřebují "vidět" čas. Pokud jim tuto vizualizaci času
neposkytneme z venku, pokud jim nepomůžeme ho více konkretizovat, může to v nich vyvolat zmatek,
chaos a mohou kompenzovat, unikat nebo si ulevovat formou nefunkčních rituálů a stereotypií. Jestliže se
pak sled činností některý den změní, mohou nastat velké "problémy s chováním". Existuje velká
pravděpodobnost, že pokud bude tato změna zaznamenána ve "vizualizovaném denním programu" alespoň
nějakou dobu dopředu (dítě na ni bude nachystáno, připraveno), k žádným problémům nemusí dojít.

K čemu slouží vizualizovaný denní program?

Dává odpověď na otázku "kdy ", pomáhá v časové orientaci, pomáhá odlišovat jednotlivé aktivity od sebe,
vede k větší samostatnosti.

Jak uplatnit vizualizovaný denní program v praxi?

Zjistit úroveň kognitivních schopností u dítěte s autismem a na základě tohoto zjištění stanovit vhodný typ
vizuální podpory (je důležité si uvědomit, že ve formě existuje určitý vývoj - někdo začne s předměty pro
zviditelnění času, později může začít používat obrázky a výhledově třeba hodiny).

Typy vizuální podpory (od nejjednodušší ke složitější):


Konkrétní předmět - fotografie - piktogramy - piktogramy s nápisem - nápis - psaný rozvrh – diář.

 


(Dílčí, orientační, pomocný materiál. Zpracovala v 3-2012 Mgr. Bartošíková Naděžda, psycholog.)